Povídka pro ženy

Všude byla tma. Kam jen oko dosáhlo, se rozprostíralo úplné černo. Přála by si mít u sebe něco, co by jí aspoň trochu osvětlilo cestou před sebou. A najednou se obloha začala prosvětlovat.

Nevěděla, zda si přála blesky a hromy, ale byla ráda, že aspoň trochu vidí, kam na cestu. Šla po kamenité stezce, kterou velice znala, několikrát se tady vracela domů. Ale teď se před ní objevil hustý les. Jen krátký úsek musí projít přes les, ale najednou ji začalo bít srdce. Cesta, kterou několikrát prošla a na které znala každý kamínek, se jí najednou zdála úplně cizí. Nikdy jí neprocházela v takové tmě, navíc hromy a blesky. Hned se jí vybavily poučky, jak je zakázáno se v bouřce schovávat pod strom, protože to může být nebezpečné a ona má teď projít celým lesem.

Krátký úsek, ale ona měla strach. Co když do nějakého stromu uhodí blesk? Co když začne hořet? Co pak? Hlavou jí procházelo několik myšlenek. Ale vrátit už se nemohla. Tak strašná atmosféra. Ale už jsi velká holka! To zvládneš! Uklidňovala sama sebe. Snažila se ze všech sil přesvědčit se. Udělala první krok. Srdce měla až v krku, ale byla ráda, že se k tomu odhodlala. Po pár krocích už byla trochu klidnější, ale stále se jí držel ten nepříjemný pocit. A také trochu strachu. Venku nic, bouřka a nic co by jí mohlo uklidnit.

Strach jí nedovolil jít pomalým krokem. Šla stále rychleji. Až se jí zdálo, že skoro běží. A najednou se před ní objevil cizí muž. Ani nestihla nic udělat a už byla v jeho náručí s ucpanou pusou. Teprve teď si uvědomila co je to opravdový strach. Celá se klepala a snažila se z mužovy náruče vymanit. Ale marně, byl hodně silný. Z očí jí po obličeji jí stékaly slzy. Co teď? Muž jí tahal. Ten les znala jako své boty. Byla tady mnohokrát. Jako malá si tady hrávala se svou sestrou. Když se v lese před nimi objevil karavan, byla překvapená. Tolikrát tu byla a nikdy si ničeho podobného nevšimla. Ale karavan už byl starší, nožičky, které ho držely, byly zarostlé. To není možné. Kde to vlastně sem? Nedokázala si vysvětlit, co tady dělá ten karavan. Muž jí posadil na židličku. Konečně měla volné ústa, ale stejně ze sebe nevydala ani hlásku. Jednak věděla, že tady jí nikdo neuslyší a jednak stále byla v šoku. Je to jen hrozný sen a za chvíli se vzbudíš. Mihlo se jí v hlavě. Chvíli tomu i věřila, ale pak muž odešel a vrátil se sekyrou v ruce. V hlavě se jí přemítaly nejhorší hororové scény. Muž napřáhl sekeru směrem k ní. On zavřela oči, tekly jí slzy. Ten strach byl nepřekonatelný. A najednou ležela na zemi. Spadla, ale necítila žádnou bolest. Tak takhle vypadá smrt? Ale pak opatrně otevřela oči a zjistila, že ona je v pořádku. Muž usekl jednu nohu od židle. A už se sní, snažil rozdělat oheň v malých kamínkách.

A pak zase odešel ven. Nevěděla, co bude dělat, ale byla tak vystrašená, že jí to v ten okamžik bylo úplně jedno. Dveře bouchly. Ani se nepodívala, věděla, že on je zase zpátky. Na kamínka dal vařit vodu a zalil dva hrnky s čajem. Jeden postavil před ní. Ale co když do něj něco dal, aby mě otrávil nebo uspal? Proběhlo jí hlavou a hrnku se ani nedotkla. „Nemusíš se mě bát. Jen jsem tě chtěl vidět.“ Řekl jí starý chlapík, který seděl naproti ní a kterého se tolik bála. A v tom někdo zaklepal na dveře karavanu. Muž šel otevřít. Ve dveřích se objevil její tatínek. Ale ona viděla anděla, co jí přišel zachránit. Nevěřila vlastním očím. Tatínek jí vzal do náruče a společně odjeli.

Když se pak po roce odhodlala jít stejnou cestou, tak schválně navštívila místo, kde předtím stál karavan. Chtěla najít toho podivného chlapa, který jí způsobil tolik strachu, aby mu mohla vyčíst, že děda by se se svou vnučkou měl seznámit lepší cestou.