Setkáš se s novým slovem, zvažuješ koupi auta určité značky, nebo ti kamarád pustí neznámou píseň – a během pár hodin či dní máš pocit, že na tu věc narážíš neustále. Fenomén, kterému se říká efekt Baader-Meinhof, je elegantní ukázka toho, že mozek není pasivní kamera. Je to úsporný správce, který třídí proud podnětů na základě toho, co právě vyhodnotil jako důležité. Selekční brána se po „prvním setkání“ pootevře a vpouští vše, co se nově hodí do vzorce. Neznamená to, že se realita změnila a jev náhle zhoustl jako mlha u řeky; změnilo se jen naše vnitřní nastavení filtrů. Technicky jde o dvojici mechanismů: nejprve selektivní pozornost zvýhodní čerstvě uložené kategorie, a následně konfirmační zkreslení vybarví vzpomínky tak, aby potvrzovaly dojem, že „je toho teď všude plno“. Zapomeneme na dny, kdy se jev neobjevil, protože mozek nerad uchovává neudálosti.
Jak se iluze rodí v praxi
Představ si, že si vyhlédneš tmavě zelenou bundu. Celou zimu ji najednou vidíš na zastávce, v kavárně i v seriálu. Ve skutečnosti ses s ní setkával i dřív, jen jsi ji neměl zařazenou v mapě důležitosti. Podobně fungují mediální bubliny: pokud si jednou všimneš zprávy o určitém tématu a začneš ho sledovat, algoritmy sociálních sítí ti nabídnou více podobného obsahu, čímž se frekvenční iluze ještě posílí. Vzniká kruh, kde biologická selekce pozornosti a datová personalizace šlapou ve stejné stopě. Efekt se projevuje i v jazyce. Naučíš se nové slovo a v následujících dnech ho „slyšíš všude“. Jazyk ale nebyl chudší; jen jsi si poprvé vytvořil háček, na který se význam zachytí.
Proč je dobré iluzi znát a krotit
Frekvenční iluze sama o sobě není škodlivá. Pomáhá zrychlit učení a šetří duševní energii. Potíže nastanou, když si ji spleteme s objektivní statistikou světa. Při dražším nákupu můžeme dojít k unáhleným závěrům („všichni to mají, tak to beru“), v debatách pak snadno přeceníme „trend“, který je ve skutečnosti jen stopou našeho aktuálního zájmu. Obrana je jednoduchá, i když ne pohodlná: pracovat s číselnými daty místo dojmů, schválně vyhledat protinázor, na sociálních sítích sledovat kanály mimo bublinu a občas si položit nepříjemnou otázku, zda si nevšímáme jen toho, co nám ladí s náladou. Mozek je mistr zkratek; když mu občas nastavíme zrcadlo, zkrátky nám budou sloužit, ne vládnout.
Kde iluze pomáhá
Efekt se dá obrátit v nástroj. Chceš-li si zvyk zapamatovat slovíčka, spoj každé s drobným rituálem a krátkým příběhem – mozek zařadí kategorii „pozornost sem“. Trénuješ-li vnímání detailů, rozhodni se na týden, že si budeš všímat určitého prvku v architektuře, třeba klenbových pasů nebo starých domovních znamení; ulice se ti rázem promění v detektivku. Frekvenční iluze nám připomíná, že realitu v praxi neskenujeme, ale vyprávíme si ji. A je dobré vědět, kdy náš vypravěč přehání.
