Demografický vývoj i moderní způsob života v České republice a celé Evropě klade stále větší nároky na dodávky energií. V mnoha ohledech jsme přitom závislí na nejistých zdrojích – české domácnosti zásobí ropa z Blízkého východu nebo plyn z Ruska. Dočkáme se někdy energetické nezávislosti?
Závislost na ropě z nestabilních oblastí
Přestože má stabilita v zemích Blízkého východu trhliny, je z tamních nalezišť na světové trhy dodáván největší podíl ropy od sedmdesátých let minulého století. Těžiště v Libyi leží ve válečné zóně, v Iráku je transport ropy napadán teroristy, kteří se snaží ekonomicky oslabit zemi. Přesto jsou tyto rizikové oblasti důležitým zdrojem černého zlata pro celý svět.
Do Evropy proudí ropa z Ázerbájdžánu, Kazachstánu a dalších zemí hlavně přes italský Terst, kde je z tankerů denně přelévána do ropovodu TAL. Do Česka se dostává stejnojmenným ropovodem přes německý Ingolstadt a zpracovává se v Kralupech nad Vltavou.
Kralupská rafinerie na zpracování lehké ropy je dnes zásadním dodavatelem pro všechny benzinové stanice na našem území. Naplno se o tom česká veřejnost přesvědčila v loňském roce, kdy rafinerie kvůli havárii na pět měsíců přerušila provoz. Čeští producenti tehdy museli sahat do státních zásob nebo dovážet ropu ze zahraničí.
Dokud se nenaučíme ropu zcela nahradit obnovitelnými zdroji, budeme závislí na dodávkách z nestabilních oblastí. Zdroj: https://pixabay.com
Závislost na zemním plynu z Ruska
Ještě před dokončením ropovodu Ingolstadt bylo jediným českým zdrojem ropy Rusko a ropovod Družba jih 1 dodnes české území zásobuje asi 60 % veškerých dodávek.
Závislost na ruských dodávkách má ale Česká republika dodnes ještě na jiné nerostné surovině. Zemní plyn těžený z největších světových nalezišť převážně na Sibiři zásobuje drtivou většinu českých domácností. Snahy změnit tento stav trvají téměř dvacet let, dodávky plynu z Německa nebo Norska jsou ale spíše formálního charakteru. Asi čtvrtinu veškerého spotřebovaného zemního plynu dodává Rusko do celé Evropy.
To může být problém, protože Rusko v tomto ohledu dokáže být nevyzpytatelné. Z finančního hlediska se sice největšímu státu na světě dlouhodobé odstávky nevyplatí, přesto například Ukrajina zažila důsledky uzavření ruských kohoutků s plynem na vlastní kůži.
Dodávky zemního plynu z Ruska mohou přerušeny jako mávnutím kouzelného proutku. Zdroj: https://wikimedia.org
Jaké máme alternativy?
Na dodávky ropy nebo zemního plynu ze stávajících zdrojů se nelze stoprocentně spolehnout a ani těžba břidlicového plynu v Evropě zelenou pravděpodobně nedostane. Co si tedy můžeme na energetickém poli slibovat od budoucnosti?
Již nyní je vidět, že celý kontinent postupně směřuje k většímu využívání alternativních energetických zdrojů a zároveň ke snižování energetických výdajů. Čelními představiteli tažení za čistou energií jsou Německo a skandinávské země. Například Norsko vyrábí z obnovitelných zdrojů téměř veškerou elektřinu, a to i přesto, že má země solidní naleziště ropy i zemního plynu. Obrovskou zásluhu na tom mají malé vodní elektrárny, které si Norové zřizují na svých pozemcích.
Česká republika za největšími tahouny zatím trochu zaostává, trendy zelené energetiky se ale projevují i u nás. V posledních letech je stále častější například zřizování takzvaných chytrých domácností.
Každoročně se snižují emise CO2, které od roku 1990 údajně klesly nejméně o 40 %. Ke změnám Čechy motivují dotační programy, jako je Nová zelená úsporám nebo šíření moderních technologií. Vytápění by částečně mohly obstarat solární panely, spotřebu ropy mají snižovat elektromobily, ke kterým ale Češi prozatím nemají příliš velkou důvěru.
Dokážeme se díky obnovitelným přírodním zdrojům jednou z energetického hlediska postavit na vlastní nohy?
